Historie obce
Přívlastek „Kamenný“ si naše obec zřejmě vysloužila (jak je popisováno už v roce 1713) podle kamenité půdy v zástavbě i v jejím okolí. Nicméně nemusí tomu tak být, uvážíme –li, že ojedinělou zmínkou je naše obec doložena současným jménem už před třicetiletou válkou. Mohlo jít možná o reakci na to, že se už za Rudolfa II. u nás těžil kámen při říčce později nazvané Černý či Padrťský potok a nyní Klabava.
Datem první písemné zmínky o území naší obce z 12. 3. 1177 se náš Kamenný Újezd řadí mezi nejstarší obce Plzeňského kraje a v rámci okresu Rokycany je desátou nejstarší dosud existující obcí.
V onom roce 1177 byl ovšem v latinsky psané listině zaznamenán malým písmem, tedy pravděpodobně nikoliv ještě jako vesnice, ale jako územní obvod, vyznačený objetím na koni a přislíbený českým knížetem Soběslavem II. jeho vojáku Přibyslavovi.
Přibyslav však musel na základě listiny z 12. března. 1177 ustoupit v nároku na tento circuitus iuxta Rokican (neboli újezd vedle Rokycan) pražskému bistupu Bedřichovi, ovládajícímu přinejmenším od roku 1110 sousední biskupskou ves Rokycany jako důležitý bod na zemské stezce, vedoucí z Prahy do staré Plzně a odtud do Řezna a Norimberku.
Přičlenění „újezda vedle Rokycan“, rozlohou přesahujícího katastr naší současné obce, pražskému biskupství, byl tehdy nucen potvrdit i Přibyslavův pán, český kníže Soběslav II., kronikáři zvaný Selský, a to i přesto, že to byl právě on, který původně chtěl tento újezd Přibyslavovi - jistěže za předešlé vojenské zásluhy – darovat, nebo mu ho dokonce i daroval, ovšem pouze ústně. Stalo se tak proto, že Soběslav II. krátce předtím podnikl trestnou výpravu proti rakouskému klášteru ve Zwettlu, který vyplenil a vypálil a potrestal ho tak za to, že tento klášter podněcoval své kolonisty k vyhánění českých osadníků z česko-rakouského pomezí na Vitorazsku. Tímto činem si ovšem vysloužil od římského papeže Alexandra III. exkomunikaci z církve a po ztrátě přízně u římského císaře Fridricha I. Barbarossy, který se tehdy papeži rovněž podvolil, musel církvi přinést ústupky. V roce 1177 např. musel několik míst zejména v západních Čechách postoupit pražskému biskupství a klášterům, přičemž na to tedy doplatil i jeho voják Přibyslav, který tak sice o „újezd vedle Rokycan“ přišel, ale jako náhradu za něj od církve dostal ves Lazy u Horšova (patřící dnes do Horšovského Týna), nicméně s povinností pečovat o tamější kostel.
Tak se tedy přihodilo, že se i naše ves založená v tomto újezdě a tehdy zvaná pouze Újezd (latinsky psáno Vgezd) stala součástí rokycanského panství pražského biskupství a od 30. dubna. 1344, kdy bylo povýšeno na arcibiskupství, i domény tohoto arcibiskupství, ovládajícího už v předhusitských dobách celou třetinu Čech.
Druhou listinou, která to dokládá zcela pravdivě, ačkoliv sama o sobě je falsem, čili listinou, na kterou bylo buď připsáno nesprávné datum nebo byla svým autorstvím chybně připsána prvnímu pražskému arcibiskupu Arnoštu z Pardubic v době, kdy už nebyl mezi živými, je listina ze 14. Října 1368, oznamující založení augustiniánského kláštera v Rokycanech a ve výčtu pozemků poskytnutých k výživě tohoto kláštera jmenující rovněž některé pozemky v okolí naší obce, m. j. také campus panuus circa Vgezd, čili tehdy vůbec jediné listinou definované orné či zorané pole „chlebné“, čili obilné a zároveň určené k výrobě chleba pro zmíněný klášter, který tehdy dostal do svého užívání i pozemky pod Brocníkem, tedy v nejstarším místě v okolí naší obce, známým pod tímto názvem dodnes. I když tedy jde o listinu antedatovanou (zřejmě napsanou později, než je v ní uvedeno), vlastnictví naší vsi církevní vrchností před i po tomto datu je nezpochybnitelné a proto je v dolní polovině znaku naší obce připomenuto černým štítem se zlatým břevnem jakožto znakem pražského arcibiskupství. Zlaté břevno v našem obecním znaku si ovšem nemusíme vyložit jen jako připomínku tehdejšího bohatství církve či snad oné „zlaté“ (čili vzácné) víry v Boha, ale i jako symbol onoho zlatého – čili obilného – pole v našem újezdě, jistěže ležícího na sluneční straně jeho lužin a sloužícího k obživě. Naproti tomu kdybychom nevěděli, že figura beraních rohů nad tímto břevnem má připomínat pozdější panský ovčín a tím i velkochov ovcí v naší obci, mohla by nám připomínat i onu první zmínku o našem újezdě z března 1177, tedy z měsíce, v němž nabíhá a sílí astrální znamení berana.
Na druhou listinu z doby Karla IV. navazuje třetí nejstarší zmínka o naší obci z doby po roce 1390 v arcibiskupském urbáři, v níž jsou uvedeny některé důležité údaje o naší obci: totiž o šesti platících lánech (s ročním platem z každého z nich 56 grošů), o dvou lánech arcibiskupského nápravníka řečeného Třetí (bez odvádění ročního platu), o dvou lánech arcibiskupského služebníka Martina (taktéž bez ročního platu), o mlýně o dvou kolech určeného k obživě rokycanského soudce (rychtáře) a k zabezpečení jeho úřadu (s ročním naturálním poplatkem 3 věrtele), a o ročním podymném – čili poplatku jednoho groše z každého „kouřícího“ lánu (neboli kouřícího stavení k němu příslušejícímu). Tedy celkem o desíti lánech a devíti usedlostech. Kromě nápravníka Třetího (zřejmě od okamžiku založení rokycanského kláštera opravdu třetího) a služebníka Martina známe díky nejstarší dochované rokycanské městské knize i některé další místní obyvatele naší vsi ještě z předhusitské doby: Budeně, sirotky po Šimánkovi řečeném Malém, Václava řečeného Rychtařík, Václava řečeného Třnoch (Černoch), Blažeje a jeho ženu Kateřinu a další, v neposlední řadě také zchudlou vladyku Ofku z Homberka a na Šťáhlavech, která se do naší vsi vdala za neurozeného nápravníka.
Církevní panství nad naší obcí skončilo 12. 2. 1421 vpádem Jana Žižky do Rokycan a zničením tamějšího kláštera, který se v očích husitů provinil tím, že vystoupil proti Mistru Janu Husovi články psanými proti němu, že přijal ochranu od vzdoropapeže Jana XXIII., Husova hlavního pronásledovatele, který vyhlásil prodej odpustků a na Husa uvalil klatbu, a že podněcoval rokycanské měšťany k vyhnání Husových stoupenců z Rokycan v roce 1416.
Církevní panství nad Rokycany a rokycanským panstvím nebylo obnoveno ani po porážce husitů, neboť císařem Zikmundem bylo zastavováno katolické šlechtě. Tak se stalo panstvím světským a z rozhodnutí Vladislava II. Jagellonského (od r. 1498) panstvím spravovaným královskou komorou, nicméně stále s možností, že by mohlo být někdy v budoucnosti arcibiskupství. Klášter se sice katolíkům podařilo obnovit na místě kaple a posléze kostela sv. Petra a Pavla, nicméně již bez nadvlády nad městem a pouze dočasně (do roku 1546).
V rámci panství města Rokycan podržela naše ves svoje plužiny i našimi sedláky společně spravovanou a hospodářsky využívanou občinu. K nim byl do roku 1453 počítán i mlýn (tedy pravděpodobně onen rychtářův), od roku 1404 zvaný Korečník včetně pozemků nacházejících se při levém břehu říčky Klabavy. Od roku 1428 byl v Korečníku zmiňován hospodář Vacek. Dílčí údaje o obyvatelích naší vsi v době vlády husitských hejtmanů v Rokycanech dávají tušit, že Újezd nebyl ani v době husitských válek zcela vysídlen, nicméně zmínky o sirotcích a vdovách v době následující naznačují problémy se životaschopností některých dvorů po úmrtí jejich hospodářů. Některé z dvorů se od doby vlády Jiřího z Poděbrad staly předmětem zájmu a laciných nákupů ze strany některých rokycanských měšťanů i chudších vladyků odjinud, nikoliv ovšem podle práva zemského, ale podle práva města Rokycan. Poprvé je tak doloženo u vladyky Jana ze Žďáru, který měl v držbě některé pozemky v naší vsi už před rokem 1453 a snad naposledy v roce 1498. V tomto období byla zřejmě také postavena a dále našimi sedláky udržována cesta na hranici újezdských a rokycanských plužin, vedoucí dodnes po hranici našeho katastru z Rokycan do Veselé přes l es tehdy zvaný Chotel ( dnes Kotel). Nejstarší zmínka o ní jakožto už existující ovšem pochází až ze 7. 9. 1536.
Z doby vlády Vladislava II. a jeho syna Ludvíka pocházejí první zmínky o rybnících na našich plužinách (katastru), a to jednak o Ješkovských rybníčcích, jejichž pozdějším sloučením (snad někdy v letech 1568 až 1582) vznikl jediný Ješkovský rybník, dnešní Ježek, jednak o klášterním či probošstském rybníku, který začal být po převzetí městem Rokycany nazýván Čekal vody, zkráceně Čekal.
První zmínka o třech menších rybníččích na místě dnešního Ježku a pod ním (v blízkosti korečnického mlýna) pochází z roku 1499, kdy je Tůma Korečníkův prodal rokycanskému řezníku Janu Ješkovi, který sice na prostřední z nich 2. 2. 1532 zapsal podíl své manželce vladyce Markétě z Vlčkovic, ale po jeho smrti je 1. 9. 1535 všechny (tzn. dva a sádku) po dohodě s poručníky pozůstalých sirotků převzala do své zástavy za 230 kop grošů míšeňských rada města Rokycan, aby je následně (28. 6. 1542) získala do svého vlastnictví, když se je Janu Ješkovi ml. zvanému Ježíšek po dosažení plnoletosti nepodařilo vyplatit zpět. Poté, když od města „nikoliv z povinnosti, ale z lásky a přízně obdržel 10 kop grošů míšeňských, Rokycany rybníčky spojily v jeden a užívaly ho k získávání ledu, napájení městských kašen a nádrží a rovněž k chovu ryb.
V letech 1529-1567 je v obci doloženo asi 15 selských stavení, k roku 1651 34 obyvatel. Mezi rodáky z naší obce patří dosud příslušníci rodu Schützů, připomínaného v obci už v roce 1598.
Největší stavební rozvoj v období rozvitého feudalismu zaznamenala naše ves za vlády Rudolfa II., kdy v ní byl opraven bývalý Vlašský dvůr, který Rokycany získaly od vdovy po italském zedníku či staviteli Janu Berdemonovi a který v letech 1575 – 1582 přeměnily na svůj panský dvůr. Následně Rokycany postavily v naší vsi panský ovčín (1582 – 1587) a Aujezd navštívil královský hofrychtýř (1586). Z hospodářského hlediska byla obec pro Rokycany významná nálezy železné rudy a těžbou dřeva v lese Kotel, chovem ryb a odběrem vody z rybníků Ježek a Čekal, lovem drobné lesní zvěře pro radnici (hajný Kubíček), více však produkcí pšenice a žita. O grunty, na kterých by bylo možno pást dobytek, vedly Rokycany v letech 1596 - 1606 spory s pánem Spáleného Poříčí, Mirošova a Kaceřova Ferdinandem Gryspekem.
Nejčernějším okamžikem naší obce se stalo její vyplenění, snad Mansfeldovými žoldnéři ještě před nebo po Bílé hoře . Výsledkem byl zánik původních statků a narušení kontinuity selských rodů. Podle ústní tradice měl ve zdejší pohodnici přespat pražský kat Jan Mydlář ml. před decimací Madlonova pluku (1642). Existenci této pohodnice v Kotli se však tak časně nepodařilo dosud prokázat žádným dokumentem.
Největší význam v pobělohorské době měl Kamenný Újezd pro Rokycanské rozsáhlým chovem ovcí (1278 ks k roku 1713), což je v obecním znaku připomenuto kresbou beraních rohů.
Před rokem 1680 je v obci doložena hospoda na Kocandě, kolem které vznikla v následujících letech stejnojmenná osada. Dále před rokem 1748 nejstarší mlýn (Lehnerův), před rokem 1800 soukenická valcha (později lihovar) a v roce 1811 si obec postavila první obecní kovárnu. V té době už stál u rybníku Ježek hamr, později specializovaný na lopatárnu. O jejím zakoupení krátkodobě uvažoval Rudolf Hudlický, pozdější zakladatel hrádeckých železáren a rokycanských Kovohutí.
Změnu od nevolnického způsobu života zdejších obyvatel přinesla v letech 1782 - 1783 tzv. raabizace, která znamenala zrušení robot za finanční náhradu a rozparcelování dominikální půdy zdejším sedlákům.
Do novodobé historie se Kamenný Újezd zapsal nárůstem v počtu obyvatel a spolu s tím i jako zásobárna pracovních sil pro továrny a úřady v blízkých Rokycanech i v Hrádku. V roce 1868 získal železniční spojení vybudováním odbočky z Rokycan do mirošovských dolů, v nichž pracovala značná část obyvatel, zejména z Kocandy.
Po vydání spolkového zákona v ovzduší rozvolnění a růstu národního života také v naší obci vznikly první spolky. Tím prvním byla roce 1885 Čtenářsko-hospodářská beseda pod předsednictvím mlynáře Františka Lehnera. Dne 16. 2. 1888 byl založen Dělnický čtenářský spolek na Kocandě (prvním předsedou byl Karel Lemr), který se soustředil na sebevzdělávání a posléze obranu zájmů místního dělnictva a posléze přerostl v sociálně demokratické odbory a místní sociálně demokratickou stranu. V roce 1891 byl založen místní Sbor dobrovolných hasičů, který je nejstarším dosud existující občanskou organizací v obci. Na počátku 20. století vznikly místní organizace malorolníků a domkářů, spořitelní a záložní spolek (kampelička) a spolek divadelních ochotníků Jarosť.
Značný počet místních mužů zahynul v I. světové válce a někteří z těch, kteří upadli do zajetí, vstoupili do ruských, francouzských a italských legií. O tom všem velmi podrobně pojednává kniha „Občané Kamenného Újezda v první světové a v boji za republiku“, kterou vydala obec Kamenný Újezd s finanční pomocí Plzeňského kraje v roce 2019. Vzhledem k tomu, že je tato kniha pro značný zájem už vyprodána, nezbývá zájemce o místní historii odkázat na její vypůjčení nebo prezenční studium v obecní knihovně nebo v Rokycanech v knihovně městské, v městském muzeu nebo v rokycanské odbočce státního archivu.
Ještě za Rakousko-Uherska se naše obec přihlásila k Manifestu českých spisovatelů.
Vznik ČSR se stal impulsem k dalším místním aktivitám: byla založena obecní kronika a obecní knihovna, zemědělci založili vodovodní družstvo, v roce 1931 byla zahájena výstavba obecního hřbitova (do té doby se pohřbívalo výhradně v Rokycanech) a po založení místního družstva pro rozvod elektrické energie 19. 2. 1933 byla vystavěna a 10. 6. 1937 kolaudována místní elektrická síť v centrální části naší obce. Současně došlo k výstavbě nových obytných čtvrtí (už před I. světovou válkou Podolí a Letná). Vznikly další ochotnické a tělocvičné spolky jako DTJ a Sokol.
K vlasteneckým kvalitám obce za německé okupace a existence protektorátu patří to, že nikdo z jejích občanů nebyl souzen dle velkého a malého dekretu za kolaboraci s německými fašisty, přičemž devět našich občanů bylo za války vězněno ve věznicích a koncentračních táborech (Rudolf Aubrecht, František Bartoš, Stanislav Čuřík, František Milt, František Pešek, Josef Reichl, Karel Uhlík, Josef Urban – popraven 18. 3. 1943 a Alois Valenta). Po atentátu na Heydricha došlo v obci k domovním prohlídkám, za podporu parašutistů byli mezi prvními zastřelenými i příslušníci rodiny Stehlíkových a Mareškových z Rokycan, někteří z nich původem či předválečným pobytem v naší obci. V Kamenném Újezdě byly po osvobození přítomny obě armády protifašistické koalice - americká i sovětská, nedaleko od ní probíhala demarkační linie obou armád. Dne 9. 5. 1946 byl jmenován čestným občanem obce čs. prezident dr. Edward Beneš.
Po osvobození a v době výstavby socialismu došlo k postupné výstavbě místního rozhlasu, vodovodu, kanalizace, budovy železniční zastávky, areálu JZD, hasičské zbrojnice, sportovního areálu, budovy MNV, dvou prodejen, koupaliště, skladu sypkých hnojiv, zahrádkářské osady u Ježku i k vyasfaltování a napřímení okresní silnice, jakož i úpravám a částečnému vyasfaltování některých místních komunikací.
Občané odpracovali mnoho brigádnických hodin v rámci akcí Z i při směnách Národní fronty při úklidu a úpravách v obci. Tzv. socializací zemědělství a združstevněním došlo k likvidaci soukromého zemědělského hospodaření a z naší obce zmizel zájem o půdu, když polnosti v extravilánu obce převzalo integrující se JZD (naposledy se sídlem v Příkosicích) a státní statek.
I po válce probíhal rozvoj spolkového života (zejména ochotnického a sportovního), později v rámci členských organizací Národní fronty.
V letech 1980 až 1990 neušla naše obec ztrátě své samostatnosti začleněním do Rokycan, v důsledku čehož se začal snižovat počet našich obyvatel vysídlováním a nezájmem o místní záležitosti. Tento vývoj odmítli naši občané ve volbách v roce 1990, po nichž byla samostatnost obce obnovena a občanský výbor nahradilo obecní zastupitelstvo a obecní úřad v čele se starostou. Poté nastalo aktivní období zakládání živností, výstavby dalších veřejně prospěšných objektů a vzniku nových spolků a občanských aktivit. Vzrůstající sebevědomí obce a povědomí občanů o jejím významu se projevil vypracováním, schválením a získáním obecních symbolů, v okrese Rokycany udělených jako první obci vesnického typu. Zajímavou a záslužnou aktivitou je obnovení ochotnické činnosti a místních tradic (např. Masopustu) nově založeným Divadelním spolkem padlých holek.
Z novodobých objektů trvalé hodnoty stojí za zmínku lávky a železobetonový most přes Klabavu (rozdělující obec na dvě části) s parkem, pomníkem padlých z I. světové války, novou kašnou a zvoničkou, obecní hřbitov, budova obecního úřadu s přístavbou restaurace Pod Jasanem a nedalekým dětským hřištěm, hasičská zbrojnice, benzinová pumpa, areál bývalého JZD, koupaliště a Mateřská škola Kameňáček. K největším hospodářským zařízením v obci patří Pila města Rokycan, sklad sypkých hnojiv a.s. Agro Blatná a celá řada dalších, vesměs místních firem a provozoven. Největší investicí v dějinách obce se stala plynofikace, úspěšně zrealizovaná pro celý Kamenný Újezd v roce 1997.
Obec je také dobře zásobena vlastním vodovodem. Voda pro nás znamená radost i starost. Radost v tom smyslu, že jí má obec dostatek díky podzemním úložištím a že je vysoce kvalitní (s parametry vody kojenecké). Starost v tom smyslu, že obcí protéká z Brd říčka Klabava, která se už v minulosti několikrát nebezpečně vylila ze svého koryta a zaplavila tak níže položené usedlosti. Střed obce tak neustále čelí nebezpečí povodní.
Kdysi okrajové části obce však prožívají stavební boom – přibývá jak nových staveb a čísel popisných, tak i celkového počtu obyvatel, který již překonal historická maxima. Blízkost zaměstnání a činnost obecního úřadu ve prospěch občanů způsobuje, že Kamenný Újezd nečelí vylidnění, jak mnohé jiné obce okresu Rokycany, ale opaku. Růst aktivit obecního úřadu i dalších místních občanů nakonec vedl k získání prestižního titulu Vesnice roku Plzeňského kraje.
Návštěvníkům je možno nabídnout procházku upravenou návsí, cyklistům je nutné doporučit projížďku klidné trasy podél řeky (součást mezinárodní cyklostezky č. 3), po které mohou po občerstvení v nově vybudované stylové restauraci nebo prodejně pokračovat až na vrch Žďár s vyhlášenou přírodní rezervací nebo na místní (tzn. v katastru naší obce ležící) vrch Kotel, na němž je vybudována nová rozhledna s krásným výhledem jak na Kamenný Újezd, tak i Rokycany a další okolní obce . Turistům může posloužit i ubytování v soukromém penzionu Hajaja nebo pivo Loužek z místního soukromého minipivovaru.
Zájemcům o místní historii a zejména všem těm, kterým by informačně nestačila tato stránka o naší historii vřele doporučujeme publikaci „840 let od první písemné zmínky o území obce Kamenný Újezd u Rokycan“, která přináší ještě podrobnější údaje o prvních listinách a událostech v obci od roku 1177 v chronologickém přehledu. Tuto publikaci obec vydala v roce 2017 a je možné si ji stále zakoupit na obecním úřadě v jeho úředních hodinách.
